BRNĚNÍ DO PRVNÍ LINIE

8 listopadu, 2022 Admin 0 Články,

Ačkoli bychom si mohli myslet, že brnění je záležitost středověku a nanejvýš raného novověku, není to tak docela pravda. Dnes příslušníci bezpečnostních složek a speciálních jednotek nosí krunýře v podobě kevlarových neprůstřelných vest. Jejich historie začíná zhruba v období Velké války, kdy vznikla naléhavá potřeba chránit vojáky před účinky střepin a šrapnelů.

V letech 1914–1918 se svět zřítil do inferna, nazvaného Velká nebo I. světová válka. V prvním roce konfliktu ještě na západní frontě operovaly masy jezdectva, jehož elitou byli kyrysníci. Ti francouzští stále nosili pozůstatky rytířské zbroje – helmu s hřebenem a ocelový kyrys, chránící trup majitele. Ataky jezdectva s napřaženou šavlí se však hroutily pod palbou nepřátelských kulometů a rychlopalných děl; pak i jezdci sesedli z koní a nastoupili do zákopů.

Šok na západní frontě

Západní fronta ustrnula ve spleti zákopů a do konce války se její linie změnily jen nepatrně. Přesto ztráty příšerně vzrůstaly a ve snaze zmírnit je, začaly obě strany experimentovat s novodobými ochrannými zbrojemi.

Prvenství mělo v té době britské letectvo. Vzhledem k tomu, že první bombardéry z technických důvodů nebylo možné vybavit pancéřováním, rozhodlo se velení RAF poskytnout „pancéřovou“ ochranu alespoň jejich osádkám. Ochranný úbor z r. 1915 byl zhotoven z ocelových plátů a skutečně připomínal rytířskou zbroj. Testy však ukázaly, že je příliš těžký a letce by omezoval v pohybu. Do výroby se dostal pouze límec z propletených vrstev hedvábí a bavlny zpevněný pryskyřicí, který chránil krk a ramena pilota. Jeho vysoké pořizovací náklady však nedovolily vyprodukovat větší množství kusů.

Později v Británii vznikly také primitivní balistické vesty na ochranu pěšáků. Ochranná zbroj nazvaná Dayfield Body Shield se vyráběla ze železných lamel všitých mezi vrstvy plátna, a její různé varianty připomínaly vestu, případně i kabátec s vysokým límcem. I těch bylo však vyrobeno málo, takže se dostaly jen k asi 2 % vojáků. Ti ostatní však nemuseli litovat: nejtěžší verze ochranného odění se pořádně pronesla (jen lehký model vážil kolem 4 kg), takže byla vojákovi na obtíž, zatímco lehčí vesty poskytovaly spíš jen „pocit jistoty“.

Pozadu nechtěli zůstat ani Francouzi, kteří mj. k přilbám Adrian připevňovali ocelové clony.

Francie, 1914. Pěšák a kyrysníci v polní adjustaci. Lesklé přilby a kyrysy jezdců jsou chráněny látkovými potahy Archív autora (Eugène Leliepvre)

Kyrysy císařských vojáků

Císařské Německo v prosinci 1915 do bojů na západní frontě nasadilo první operační jednotku nového typu, úderný prapor (Sturmbattaillon). Úkolem úderných jednotek bylo odkrytí slabých míst nepřátelské obrany, kterých pak mohla využít řadová pěchota.

Příslušníci úderných praporů fasovali nové typy zbraní a výstroje, od r. 1916 ocelovou helmu a „zákopový pancíř“ (Sappenpanzer) z ocelových plátů. Hlavní část této zbroje tvořil kyrys chránící hruď a ramena, k jeho dolní části se řemeny připínaly menší pláty chránící slabiny a břicho.

Tuto zbroj, připomínající račí krunýř občas doplňovala ocelová přilba kónického tvaru a kroužková kapuce, takže voják připomínal středověkého bojovníka. Zbroj sice poskytovala ochranu v zákopech, byla však neúměrně těžká, takže si ji „úderníci“ navlékali jen pro přepadové akce.

Západní fronta, 1918. Zleva: britský pěšák v lehké verzi ochranné vesty, se zákopovým řemdihem v ruce a útočným nožem u pasu; francouzský pěšák v „kopinické“ zbroji; příslušník německých úderných jednotek v zákopovém pancíři a přilbě M1918, za pasem s kleštěmi na stříhání drátů Archív autora

Druhá světová válka

Dvě dekády po Velké válce hráli prim ve vývoji opět Britové. V roce 1941 odstartoval vývoj vesty s ocelových plátů s příměsí manganů, která měla krýt životně důležité orgány vojáka. Jeho těžší varianta byla určena pro obsluhy protiletadlových či námořních děl, lehčí pro pěchotu. Zbroje tohoto typu byly mnohem lehčí, než jejich předchůdci, a do výstroje se dostalo několik tisíc kusů.

Na vývoji „brnění“ pracovaly rovněž USA. Tak v r. 1943 začaly osádky amerických těžkých bombardérů nosit tzv. ochranný letadlový oblek, navržený ve spolupráci s Wilkinson Sword Company. Skládal se z manganových ocelových plátů, které mohly zadržet zblízka vystřelené projektily ráže .45. Oblek si u letců získal velkou oblibu a díky němu se snížil počet obětí. Vážil kolem 9 kg, což ovšem jeho nositelům nevadilo, a tak jich k roku 1944 užívalo již 13 500 příslušníků 8. leteckého sboru.

V omezené míře nosili kyrysy také příslušníci Rudé armády. Do výzbroje se nakonec dostal stalnoj nagrudnik 1942 SN-42 – kyrys sestávající z dvou lisovaných ocelových plátů, chránících trup i slabiny před střelami do ráže 9 mm Luger. Ačkoli se zbroj nehodila pro boj v otevřeném terénu, využívaly ji úderné oddíly v ulicích Stalingradu i jiných měst.

Edgar Pachta

Dioráma znázorňující část osádky US bombardovacího letounu. Figurka zcela vlevo má na sobě ochranné odění Archív autora